Jak na vztek a vzpouru u batolat a proč k tomu vlastně dochází?
Každý rodič se během života svého dítěte setkal nejednou se vzteklou scénou svého andílka. Někdy se nám podaří vztek eliminovat rychleji, jindy se nějaké té scéně prostě nevyhneme. Všechny děti se někdy vztekají a zlobí. Neexistuje batole, které by se čas od času nezaseklo a neječelo a nevztekalo se vůbec. Dítě je jako houba, která nasává všechno okolo. Informace, zážitky, poznatky, ale i city a emoce. Dítě zkouší hranice a bude zkoušet víc a víc. Než si ale povíme, jak se v takové situaci zachovat, zkuste se zamyslet i nad tím, proč se nám naše andělská batolátka vlastně vztekají?
(autor fotografie: Martina Pospíšilová)
Proč se to děje? Některé teorie hovoří o pomalém vyzrávání prefrontální mozkové kůry, jiné to berou čistě psychologicky: dítě se nachází v takzvaném období vzdoru, testuje hranice svých možností či hloubku rodičovské lásky. V každém případě jde o přirozený vývojový jev, kterému nemůžeme zabránit.
„Pociťují-li malé děti zlost nebo frustraci, je výbuch vzteku stejně přirozenou reakcí organismu, jako je zívání při ospalosti,“ říká Michael Potegal, neuropsycholog z University of Minnesota, který se výzkumem dětského vzteku zabývá už řadu let. Ve věku mezi 18 měsíci a čtyřmi lety se podle něj vztekají všechny děti (alespoň v naší, západní kultuře).
Jak reagovat? Naše reakce na vztek dítěte je přesto významná. Jak se tedy máme chovat, abychom takové jednání nefixovali? Abychom dítěti pomohli vztek zvládnout? Dali mu zprávu o nevhodnosti jeho chování, zároveň ho ujistili o své lásce – a sami v takové chvíli nepřišli o rozum? Dětské výbuchy vzteku bývá někdy náročné zvládnout, zvlášť když jsme sami nevyspalí, hladoví, ve stresu. Možná proto vzniklo tolik teorií a doporučení, jak na ně. Celkově si ale myslím, že není nutné tolik studovat a přemýšlet, spontánně pravděpodobně zareagujete nejlíp. Sama situaci analyzuju většinou až zpětně a prostě proto, že mě to baví.
A taky se přemýšlení hodí, když to samo nějak nefunguje. Třeba když se vám samotným v konfrontaci se vztekajícím se batolem „zatmí před očima“ nebo se výbuchy jeho vzteku neúnosně stupňují.
Většinou jde prostě o to, výbuch negativních emocí v klidu přestát. Podle výzkumuMichaela Potegala trvá průměrně tři minuty, než se dítě uklidní. Někdy tento čas využívám k tomu, abych udělala potřebné věci. S dítětem stejně nic nenadělám, tak aspoň umyju nádobí. A najednou, tak náhle, jak se z andílka stal čertík, nastane změna opačným směrem. Dítě si k nám chce sednout na klín, pomazlit se. Užijme si to.
Teorií je mnoho. Od trestajících (fyzické tresty se dnes nenosí, zato se děti izolují – na podnětůprostou „samotku“ na chodbu či do dětského pokoje) přes doporučení výstup ignorovat a přes přístupy vysvětlující („Podívej se, Tomášku, to, co děláš, není hezké…“) až po pevné objetí českoněmecké psycholožky Jiřiny Prekopové. Samo množství a různost teorií však naznačuje, že ideální recept neexistuje.
Prevence
Veškeré konfliktní věci typu brýle, ovladače, kočičí misky apod. dávat preventivně z dosahu. Než se ráno děťátko probudí a vyleze z postýlky, obejděte byt a všechny volně ložené věci sberte a ukliďte.
Odvedení pozornosti
Ignorujte pláč a vztek a začněte ukazovat na věci typu: týjo, venku svítí sluníčko podíveeej. Nebo mu nabídněte nějakou aktivitu: Pojď, půjdeme nakrmit pejska. Dítě se začne soustředit na zajímavější věci a vztek rázem přejde.
Fyzické tresty?
Nemá smysl plácat dítě přes ruce a přes zadeček. Dítě se naučí - Mámě se něco nelíbí - plácne mě. Mně se něco nelíbí - plácnu taky. (Akce-reakce) Malé děti takhle fungují. Nechápou, proč máma smí plácnou a ono ne.
Existují tři typy vzteku a každý vyžaduje jiný přístup
Dítě testuje hranice
Malé dítě teprve zjišťuje, co může. Jako mimino nemohlo prakticky nic, ale postupně je stále silnější a schopnější. Aktivně se pohybuje a čím dál účinněji manipuluje se svým okolím. Což je opojné. Nutně však musí zjistit i hranice svých možností. A to bolí.
Proto ztropí scénu, když nedostane bonbón, a bije nás, že nesmí zkoumat počítač (náhodnými údery do klávesnice). V takových případech krátce vysvětlím a na přetrvávající jekot nereaguju.
Dítěti nepomůže, když povolíte a bonbón dáte. V danou chvíli sice výstup zastavíte, ale dítě se lehce naučí, že si může ledacos vykřičet. A když se mu napříště nedaří, zkouší to s větší výdrží a intenzitou.
Je přetažené
Batole ještě nedokáže kontrolovat své emoce, a je-li tzv. přetažené, platí to dvojnásob. V takovém případě zklidňuju a bez obav i ustoupím: „Aha, ty chceš sedět tady, co sedím já. No dobře, tak pojď, vyměníme se.“ Vzteku z této příčiny jde do značné míry předcházet.
Dítě potřebuje pozornost
Ke svačině máme bílý jogurt. Krmím ročního syna a lákám dceru.
„Ne, já nechci jogurt!“
„Proč ne? Máš ho ráda, pojď si taky dát.“
„Nemám ráda jogurt! A chci jahůdkovej!“
„Pojď k nám, máme moc dobrej, řeckej. Ten ti přece chutná.“
„Já si vezmu jahůdkovej sama!“ Otevírá ledničku a začíná vyhazovat věci.
„Zavři ledničku a pojď sem.“
Holčička se dává do jekotu. Měla bych být přísná? Trvat na svém? Potrestat za neposlušnost? ptám se sama sebe. Nechce se mi ale trestat dítě, notabene když samo viditelně trpí. Vždyť ona nevyhazuje věci z ledničky s uspokojením, vypadá skoro zoufalá. Odkládám tedy jogurt a lžičku, zavírám ledničku a beze slova beru dceru do náruče. Posazuji si ji na klín a opět se chápu lžičky. Jedna Horymírkovi – jedna Doubravce. Utírám slzičky. Už je dobře.
A jako bonus:
Deset zaručených způsobů, jak vyvolat u batolete záchvat vzteku
- Nedáte mu okamžitě sušenku, na níž ukázalo
- Netolerujete válení se v kaluži
- Zmáčknete tlačítko, které chtělo zmáčknout ono
- Nenecháte ho „opravovat“ telefon pomocí kladiva
- Dáte žluté víčko na zelenou lahvičku (nebo ho tam nedáte)
- Cokoli mu obléknete
- Cokoli mu svléknete
- Zmíníte se o oblékání/svlékání
- Sourozenec se podívá na jeho hračku
- Nenecháte je jít ven nahé, resp. oblečené jen do ponožek s obrázkem žraloka
Zdroj: https://psychologie.cz/jak-srovnat-dite/
Zdroj: www.emimino.cz